To místo poznávám, tady to bylo

Jedu na koncert svojí oblíbené kapely. Žádnou muziku si v autě nepouštím. Teď ještě ne, počkám si až na tu pořádnou. Je dobré malinko vytrávit před hostinou.

Cestou přemýšlím, kolikrát už jsem na nich asi tak byl. Kdo ví. Letos to bude jednou, minulý rok dvakrát, předtím nevím kolikrát. Párkrát to taky bylo v akustickém provedení. Mělo to šťávu to rozhodně, ale elektrické jsou stejně pořád lepší. Sestava je teď taky výborná. Rytmika šlape jako švýcarský hodinky, s lehkostí a přehledem. Sedí to, až se tomu nechce věřit.

Mám se na co těšit. Koncert je venku a počasí, jak to zatím vypadá, přeje. Časový předstih mám tak akorát. Pohoda a klídek, stihnu i klobásku na uvítanou. Nikdo nemá důvod být nějak nervózní, když je času dost. A já ho mám dost.

Objížďka. To nic, i tak to stihnu. Tudy jsem snad ještě nejel. Tak ne. Poznávám, tudy jsem už jednou jel asi před rokem. Obvykle si nepamatuji úplně všechna místa kterými jsem jednou někdy možná projel, ale tohle si rozhodně pamatuji, protože jsem tady řešil dva závažné problémy současně.

Bylo to cestou z jednoho vystoupení. Dokonce i honorář byl, a to je ten prví problém. Pocházel z moravských sklípků a já s klávesistkou jsme si lámali hlavy, kde teď vezmeme tolik petlahví, aby jsme všechny ostatní spoluhráče z kapely spravedlivě podělili. A ten druhý? Jo, už si vzpomínám. Za tou zatáčkou byl železniční přejezd. Tam zrovna před námi spadly závory a čekali jsme dvacet minut. Nevěděl jsem, že v dněšní době se to tak ještě dělá, ale bylo to tak. Závory dolů, za deset minut jeden vlak zleva, za dalších deset minut jeden vlak zprava, chvíli nic a jeli jsme dál.

Ne tak docela. Během té neplánované zastávky jsme přestali mluvit o tom, jak rozdělit víno nebo kdo co jak dobře zahrál. Pomalu jsme začali zapomínat, že jsme se potkali proto, abysme dělali muziku. Papíry se všemi taháky byly zmuchlané v kufru - alespoň ty moje - a my jsme probírali ty nejběžnější životní trable. Měli jsme za sebou asi dva měsíce intenzivní práce, viděli se dvakrát týdně na zkoušce, psali si e-maily, sdíleli společný dropbox, ladili detaily v aranžích a spoustu jiných věcí. A díky tomu jsme se lépe poznali. To, že jsme muzikanti teď stálo na vedlejší koleji, a to že jsme přátelé se mnohem víc zazelenalo. Možná bych to měl občas zalít, aby to vydrželo.

Aha už tu zatáčku vidím, to je ona, jsem tu zase. Poznávám ten přejezd i ty závory. A hele, zase padají. Vypadá to, že mám před sebou menší zastávku. Teď by měl přijít na řadu stres že to nestihnu. Nepřišel. Vím, že přijedu přesně na začátek. Je 21. století a já stojím dvacet minut opřený o auto a nic nedělám. Prohlížím si Šumavu kolem a nespěchám.

Jsem na místě. Potkávám nečekaně kamaráda. Nečekaně? Kdyby tam nebyl, asi bych byl překvapený víc. :-) Sorry, ruku si podáme příště, teď držím tu klobásu.

© 4.10.2015 Antonín Strnad



YouTube Direkt

Copyright © 2014 - 2017 Antonín Strnad all rights reserved