Radikální řez - setkání s nehledaným

Kdybych měl popsat, kdy jsem se poprvé setkal s otázkou víry v Boha, tak určitě nebudu vědět přesně kdy to bylo. Podařilo se mi zjistit, že asi tři týdny po narození jsem byl křtěný. To se ale nedá mluvit o křtu na znamení víry i při sebelepších úmyslech. Protože jsem ještě nemohl v nikoho věřit. Nevěděl jsem co se se mnou děje, neměl jsem na to vliv, nemohl jsem se rozhodnout, jestli to tak chci nebo ne. Nebyla to ani mladická nerozvážnost, ty přišly až mnohem později.

Co si pamatuji, tak víc se u nás takové věci už neřešily. Zažil jsem ale hodně jiných okamžiků, které byly na toto téma. Ty už byly skutečnější, protože jsem je pobíral svým vlastním rozumem. Některé z nich pro mne byly docela důležité a některé byly naprosto zásadní.

Studené místo

Jako kluk jsem věděl, že někteří lidé věří „na boha“ a jiní ne. Věděl jsem také, že ti lidé co na jeho existenci věří, chodí do kostela a že si tam odříkávají modlitby, které se naučili nazpaměť. Ale nevěděl jsem proč to dělají, k čemu je to asi tak dobré. Kostel u nás je postavený na hřbitově a možná právě proto na mne nikdy neudělal extra dojem. Připadal mi tenkrát jako prastaré, studené, vlhké a zatuchlé místo, které je spojené především s umíráním, jako koncem bez jakékoli další naděje. S něčím, co do mého světa zatím nepatří, protože je to hodně daleko přede mnou.

Soudružka učitelka vám to vysvětlí

Ve škole nám říkali, že v Boha věřili lidé v dobách dávné minulosti, protože neměli takové poznání jako máme my. Nerozuměli přírodním jevům jako my dneska, a tak si prostě mysleli, že to řídí nějaký Bůh, někde nahoře v nebi. Všechno čemu lidé dřív nerozuměli se postupně vědecky vysvětlilo, takže moderní člověk na svém vysokém stupni vývoje, už na žádného Boha logicky věřit nemůže. Proto jsou všechny kostely tak staré. Takové věci už do naší doby nepatří a necháváme si je spíše jako památky. Ty babičky tam ještě dochodí a pak se to zavře. Jsme moderní, vzdělaní lidé, doba jde dál.

Křížová výprava

Jednou jsem také viděl něco, co můj obrázek o církvi a víře v Boha moc nevylepšilo. Byl to pohřební průvod, který se pomalu vlekl do kopce ke kostelu a v tom průvodu šel malý kluk, jako jsem byl tenkrát já a byl oblečený za ministranta. Musel se loudat s tím průvodem a nést zdobený, těžký kříž, se kterým by i dospělý člověk měl co dělat. Přendaval si ho z jednoho ramena na druhé a občas se na malou chvíli zastavil, aby si opřel kříž o zem a trochu nabral síly. Když jsem viděl, jak se s tím břemenem potýká a jeho ztrápený a zoufalý výraz, bylo mi ho líto. Byl jsem hrozně rád že nepatřím k té církvi, která si zotročuje děti. Ježdění na kole, závody s letadly, časopis ABC, dobrodružné knihy, filmy, to byly věci co mne bavily a které bych za to „středověké otroctví“ nikdy nevyměnil. Ve svém životě jsem nic takového mít nechtěl a byl jsem rád, že mne to nepotkalo.

Otázka

Později, když jsem byl na učilišti a bydlel na interátu, jsme jednou večer seděli na pokoji. Poslouchal jsem jak si trochu utahují z jednoho kluka kvůli tomu, že chodí do kostela. Už nevím jak na to přišla řeč, asi se nějak prořekl. Také už nevím proč mě to napadlo, ale vstoupil jsem do debaty a zeptal se ho, jestli teda jako doopravdy v toho Boha věří. Najednou jsem chtěl vědět co na to řekne. Překvapil hodně. Bez rozmýšlení mi odpověděl, že dřív věřil, ale teď už rozhodně ne. Kdyby podle jeho názoru Bůh existoval, tak by mu nevzal babičku. I když jsem se o takové věci nijak zvlášť nezajímal, bylo mi jasné, že on ani tak moc nepochybuje o Boží existenci, ale že se jenom nemůže smířit s tou ztrátou a tak s Bohem tak trochu nemluví. Také mi napadlo, že úplně všichni jak tu jsme jednou odejdeme, že ještě nikdo nedostal vyjímku. Takhle se přece nedá změřit, jestli Bůh je nebo není.

Na funkci to vliv nemá, ale tebe si podáme

Tímto obdobím jsem jinak prošel se spoustou nedorozumění. Učit jsem se nemusel, stačilo mi jenom to, co jsem pochytil ve škole. Ale střední odborné učiliště za dob socialismu, to přinášelo docela jiné nástrahy. Náš internát měl domovní radu a mne tam vybrali jako předsedu. Já jsem to tak neviděl. Chodit v patnácti letech na schůze, to se mi opravdu nechtělo. Měl jsem raději zájmové kroužky v místním domě mládeže, těch jsem navštěvoval několik. Když jsem měl zahájit první oficiální schůzi, vstal jsem a oznámil že tu funkci nepřijímám a dělat ji nebudu, protože se mi nechce. Nebyl to z mojí strany žádný politický boj, takhle jsem o tom nepřemýšlel. Prostě jsem neměl zájem. Stejně jako kdysi v páté třídě, když jsem si z prvomájového mávátka udělal hůlku na opírání, když už mě průvod městem nebavil. Průšvih, který mi z odmítnutí funkce potom vyplynul, byl kolosální, přiměřený socialistickému režimu, protože to byla nabídka, která se neodmítá. Aktivistu, co ochotně funkci přijal a důsledně potom vykonával našli naštěstí docela rychle. Chod domovní rady, která stejně nikdy nic neřešila a nevyřešila, tak byl zachráněn.

Prostředkem manipulace s lidmi bylo i televizní zpravodajství. Na našem internátu bylo povinné sledovat večerní zprávy, a to znamenalo že pro mne těžko přijatelné. Otočil jsem si židli hezky zády k televizi, přímo před zraky dohlížejícího vychovatele a bylo zaděláno na další malér. Kdo byl a kdo nebyl po vyučení přijat na střední školu, to se na tom asi trochu podepsalo. Mistr odborného výcviku mi totiž prozradil, že na pedagogické radě se nikdy nemluvilo o mém prospěchu, který byl celkem dobrý. Probíraly se víc moje rebelie, které byly k mojí škodě, i když jsem o to nestál, trochu moc vidět. Naštěstí věčný socialismus netrval věčně, a tak jsem si střední školu udělal jindy.

Pomalu mi začínalo docházet, jak to v socialistické společnosti chodí doopravdy. Mezi tím, co nám říkali ve škole a mezi tím, co sem zažil byly nesrovnalosti.

Zatažená ruční brzda

V šestnácti letech jsme s kamarády dali dohromady kapelu. Tím jsem naprosto žil. Muzika byla jediná věc, co mne opravdu zajímala a kterou jsem bral vážně. Ostatní věci byly někde daleko za tím, moc mě nezajímaly a nikdo s tím nic neudělal. Když jsem přijel z internátu domů na víkend, pořád jsem si pouštěl gramodesky a každé sobotní odpoledne jak to jen bylo možné, jsme se zavřeli v klubovně a hráli. Bylo pro nás téměř nemožné obstarat si pořádné vybavení. Lepili jsme to jak se dalo. Organizace, která by nás vzala pod sebe jako zřizovatel (to bylo povinné), byla v nedohlednu. Socialismus nám sliboval podporu a zajištění ve všech oblastech života, takový skoro ráj na zemi, ale ve skutečnosti nám připravil víc potíží, než jsme si mohli představit. Byla to zatažená ruční brzda našich životů a celé východní Evropy.

Jako obvykle

Později jsem začal s kamarádem dělat i diskotéky. Jako všechno, mělo i tohle ze strany bolševika spoustu překážek. Nebylo vůbec jednoduché ani levné, sehnat slušnou sbírku top singlů. Ale byla to nutnost, když chtěl být člověk in, cool, nebo tak něco. Západní muzika v našich obchodech skoro neexistovala a singl na černém trhu stál přesně desetinásobek toho, co singl v obchodě. To bylo drahé. Potřebovali jsme získat povolení k veřejné produkci, aby jsme za hraní mohli dostávat peníze a měli za co kupovat další nahrávky. Našli jsme si Domažlický Hi-Fi klub, který nás vzal pod sebe. Ze začátku to vypadalo docela nadějně, ale pak to proběhlo podle dobového scénáře. Klub dostal zaplaceno za amortizaci techniky, odměnu za obsluhu inkasoval jednou za měsíc někdo, kdo se tam ani neukázal a my jsme nedostali vůbec nic. Tak to prostě chodilo.

Strejda Marx a jeho parta

Po vyučení, když jsem nastoupil do zaměstnání, mne vedoucí vzal s sebou na jednu podnikovou schůzi KSČ. To musel udělat s každým kdo přišel ze školy, jinak by asi na svém místě dlouho nezůstal. Jediné, co si z té schůze pamatuji je to, že tam byli skoro všichni kdo v podniku zastávali nějaké důležitější místo. Když někdo mluvil, znělo to úplně jinak než jak jsem ho znal normálně. Znělo to tak nějak ochočeně, zjevně bez vlastního názoru. Řekl to, co se od něj očekávalo a všichni mu zatleskali, protože se to od nich taky očekávalo. Absolutně bez jakékoli účasti, nebo emocí. Pěkně poslušně, nic proti ničemu. Po mých předchozích drobných nedorozuměních jsem trochu nechápal, proč projevují zájem zrovna o moje členství. Řekli mi, že mladým dávají dva roky na rozmyšlenou, (jestli si dobře vzpomínám), tak jsem to nechal plavat a dál jsem se o to nestaral. Občas jsem se zeptal někoho z kamarádů, co si o takových věcech myslí, ale k žádnému konkrétnímu názoru jsem se nedostal.

Hlas Ameriky

V rádiu jsem objevil vysílání Hlasu Ameriky. To bylo něco úplně jiného. Říkali tam, že v Československu vládne jakási banda čtyř tvrdých starců a mnoho jiných zajímavých věcí. Líbilo se mi jak mluví otevřeně. Projevy nesouhlasu s komunistickou totalitní vládou jsem předtím slýchal běžně, ale nebral jsem to vážně, protože v našem věku jsme nesouhlasili se vším co pocházelo shora skoro pořád, tak nějak z principu. Tohle bylo jiné. Bylo to mnohem víc doopravdy, ale stejně pořád daleko od nás. Mohl jsem si to poslechnout, bavit se o tom s kamarády a to bylo všechno. Nic to v mém životě nezměnilo.

In The Army Now

Pak přišla vojenská služba. Sešel jsem se tam s několika dobrými muzikanty a dali jsme dohromady kapelu. Muzika mne pořád hodně bavila a věnoval jsem jí hodně času. Vojenské povinnosti, ty jsem moc vážně nebral. K tomu jsem nějak nenašel nejmenší důvod. Udělal jsem co bylo povinné, většinou ještě špatně a tím to končilo. Při službě v kuchyni jsem se několikrát za den na chvilku vytratil a ve zkušebně jsem si hrál na kytaru. Skoro každý druhý den jsme měli večer zkoušku. Často jsme jezdili po různých soutěžích a setkávali jsme se tam se spoustou jiných muzikantů. Byl to pro mne ten nejlepší způsob jak si zpříjemnit vojnu. Jednou se se mnou dal do řeči kluk, kterého taky zajímala muzika. Já jsem měl pořád u sebe walkmana, sjížděl jsem Pink Floyd a různé jiné kapely. Půjčovali jsme si navzájem kazety a on mi nabídl i nahrávku svojí skupiny, co měl před vojnou. Řekl mi, že je křesťan, jejich slupina že hraje na různých akcích církve a ať si poslechnu jejich muziku. Nikdy předtím jsem neslyšel žádnou hudbu z církevního prostředí, aby v ní zněly bicí a elektrické kytary. Ta muzika mne překvapila a líbila se mi. Byla dobrá. On mi k tomu chtěl říct ještě víc, ale já už jsem pak moc nechtěl. Měl jsem pořád ty svoje staré předsudky o víře v Boha. Nemyslel jsem si, že by to bylo k něčemu dobré. A taky jsem nechtěl aby mne někdo viděl, jak se o těchto věcech bavím - ztráta image a tak.

DJ

Po vojně jsem se rozhodl, že budu dál pokračovat v diskotékách a že se pokusím o profesionální přehrávky, abych se mohl víc osamostatnit. To znamenalo projít nějakým kurzem u krajského kulturního střediska v Plzni, složit zkoušku (mimo jiné prokázat i politické znalosti) a získat povolení. Vydal jsem se tam, abych si zjistil nejbližší možný termín. Měl jsem tušení, že ani tady to bez patřičných konexí pravděpodobně nebude úplně jednoduché, ale byl jsem pevně rozhodnutý že to zkusím. Do žádného kurzu jsem nakonec nikdy nenastoupil.

Mezitím totiž přišla sametová revoluce a já už jsem žádné povolení vládnoucí strany nepotřeboval. Ruční brzdě východní Evropy prasklo lanko a já jsem to hned využil. Našel jsem si místo, kde jsem měl o víkendech svoji diskotéku. Asi rok jsem hrál jenom tak. Pak když se upravila legislativa, tak jsem si udělal registraci a pokračoval dál. Ale to byla ve srovnání s předchozím režimem jenom taková drobná formalita. Poprvé jsem měl dojem, že mohu normálně dělat něco co mne baví a ještě se tím s přehledem uživím. Šlo to vcelku dobře a nic jiného jsem dělat nemusel.

Setkání s nehledaným

Ve stejné době mi můj blízký kamarád řekl, že se stal křesťanem. V mojí představě to tenkrát ještě znamenalo, vrátit se o několik století zpátky. Bavili jsme se dál a on mi řekl věci, které jsem ještě nikdy předtím od žádného věřícího člověka neslyšel. Řekl mi, že chodit do kostela, nebo věřit v Boha, nemusí vždycky znamenat úplně to stejné, protože Bůh není nějaký abstraktní pojem, který přežívá jenom v mysli náboženských lidí. Je živý a skutečný. Bůh ani nepotřebuje kostel na to, aby se se mnou mohl setkat. Nemá takové omezení. Potřebuje k tomu jenom můj souhlas, pokud se sám svobodně rozhodnu. Nevěděl jsem, proč bych se měl s Bohem nějak setkávat, ani jak. On vyprávěl dál o tom, že každý člověk je kvůli hříchu oddělený od Boha a to znamená že je odsouzený k smrti. Hříchy nejde odčinit a proto Bůh poslal svého Syna Ježíše Krista, aby vzal naše hříchy na sebe a byl za ně na kříži potrestán smrtí. Podstoupil to z lásky k nám, aby jsme my nemuseli jít do zatracení. Byl nevinný, a proto byl po třech dnech vzkříšen. Kdo mu vyzná svoje hříchy a přijme jej jako svého Pána a Spasitele, ten bude zachráněn a získá věčný život. Nikdy předtím jsem nic takového neslyšel, a přesto jsem věděl, že všechno, co říká je pravda. Ale stejně mě zajímalo jak se můžu ujistit, že to tak skutečně je. Řekl mi, že je to naprosto jednoduché, ať požádám Ježíše, aby mi sám dal poznat pravdu. Pak budu mít jistotu, že nejde o lidský výmysl. Tím jsme se dostali i k modlitbě a to pro mne bylo taky velké překvapení. Žádné naučené verše, ale říkat všechno tak, jak to mám na srdci. Ne jenom věčný život potom, ale už teď Bůh odpovídá na naše modlitby. Vyprávěl mi ještě o mnoha případech, kdy lidé předložili Bohu svoje starosti a On jim na to skutečně odpověděl něčím konkrétním. Znali jsme se hodně dobře, takže jsem poznal že to nejsou fráze a že mluví o něčem, co opravdu prožil. Já jsem se ale necítil tak hříšný, že bych s tím musel něco dělat. Navíc v mém světě zrovna bylo všechno co jsem tam mít chtěl. Řekl jsem si, že je to tak v pohodě, že nejsem až tak náročný, abych chtěl po Bohu něco víc. Mohl jsem dělat co mě baví a to mi úplně stačilo.

Sešup směrem nahoru

Věnoval jsem se dál svým diskotékám. S těmi to vzalo rychlou rotaci a doslova přes noc se staly natolik známé, že jsem často ani nemohl přijmout všechny nabídky a skoro permanentně jsem někam za sebe posílal záskok. Příležitosti kde hrát jsem nesháněl. Prostě jsem jenom někde oznámil, že mám volno a tím byl kšeft domluven. Stála za tím určitá míra popularity o které jsem dobře věděl a o které jsem si také řekl, že se jí nenechám ovlivnit. Jestli to tak doopravdy bylo, musí posoudit někdo jiný než já. Asi tak jednou za dva měsíce jsem si nechával volný termín pro sebe. Pronajal jsem si sál a ve vlastní režii udělal větší disco show. Skoro pokaždé bylo vyprodáno, někdy jsme i „lehce“ (asi o 150 míst) překročili kapacitu sálu.

O nic nejde, jenom o život

Občas jsem si v tom kolotoči vzpomněl na to, co jsem slyšel o Bohu, ale také mi přibylo několik zkušeností z úplně opačného konce duchovního spektra. Skoro každý týden u mne byl nějaký mejdan. Při jedné takové párty přišla řeč na zkušenosti s okultismem. Jedna z holek v tom byla zběhlá a hodně se o těch věcech rozpovídala. Já jsem to nejdřív trochu nezůčastněně a pak se zájmem pozoroval. Myslel jsem si, že o nic vážného nejde. Pořád mi nedocházelo, že pomalu pootvíráme dveře do pekla. Ona pokračovala dál v popisování různých okultních praktik a něco z toho nám i ukázala. Ten večer opravdu „něco“ přišlo a já jsem cítil, když pak bylo po všem, že už to neodešlo. O tom se asi trochu zapomněla předem zmínit. V podstatě jsme pozvali do svého života vlivy, které jsou vždycky špatné, ať se vydávají za cokoli. Byl to přesně ten Bohem zapovězený způsob, jak vstupovat do duchovní oblasti, což jsem se později dozvěděl. Podle toho to také nabralo směr. Měla různá vidění, která popisovat nebudu a jiné holce pak řekla, že jedno z nich by mohlo znamenat její svatbu, nebo smrt. Myslel jsem si, že to je takový univerzální výklad, který se vždycky říká, ale naplnil se. Ta holka za několik dní skutečně zemřela při autonehodě. Neměla nejmenší šanci na přežití. Nevím, jestli někomu kdo tam byl došly všechny souvislosti, ale rozhodně to nebyla nevinná zábava, která by skončila tím, že jsme se k ránu rozešli.

Slepá ulice

Přes týden se většinou nehrálo a já jsem měl hodně volného času. Často jsem procházel obchody s hudbou a knihami, abych viděl co je kde nového. Někdy jsem si jenom tak z rozmaru koupil album nějaké mně úplně neznámé kapely, nenechal jsem si ho v obchodě pustit a doma jsem se pak nechal překvapit. Vzhledem k tehdejším cenám CD to byla taková odlehčená verze ruské rulety. Asi tak nějak jsem narazil i na knihu Život po životě od dr. Moodyho a různé knihy o mystice. Občas jsem se u toho cítil důležitě a měl na chvíli pocit, jako bych rozkrýval nějaká tajemství. To člověka vždycky chytne, ale ve výsledku mne to nijak nenasměrovalo. Možná šlo o pokus zprostředkovat informaci, že duchovní svět skutečně existuje. Jak s takovou informací naložit, nebo co mne čeká když s ní naložím špatně, to se v těch knihách, jestli si ještě dobře vzpomínám, asi najít nedalo. Další slepá ulice, ještě slepější, než ty předtím.

Rock 'n' Roll

Jednou se nečekaně objevila stará parta, aby jsme obnovili naši kapelu. Překvapení, protože se předtím rozhodli jít trochu jinudy, ale šel jsem i do toho. Výsledkem bylo trochu muziky, spousta alkoholu a rozbitých vztahů.

Vedlejší účinky

Pomalu jsem na všechno začal dostávat jiný pohled. V těch diskotékách také nešlo jenom o muziku a skvělou show. Věnoval jsem se tomu dost intenzivně a za tu dobu se stihlo nabalit hodně dalších věcí, které jsem předtím nečekal. Při větších akcích jsem musel najímat partu kluků, aby udrželi pořádek a moc se toho nerozbilo. Musím říct, že to dělali naprosto skvěle, ale při tom množství lidí nestihli být úplně u všeho. Takže často docházelo k nějaké rvačce, nebo se něco rozbilo. Jednou musela přijet i záchranka. Hodně lidí co chodili pravidelně jsem si už pamatoval. O někom jsem věděl jakou má oblíbenou skupinu, o někom zase že zůstane spát na stole až všichni odejdou a o jiném třeba že nosí pod bundou střelnou zbraň. Někdy jsem také musel řešit stížnosti na výtržnosti po městě z noci po diskotéce. To všechno k tomu patřilo, ať jsem chtěl nebo ne. Bavila mne hudba. Ty další věci, které se k tomu zákonitě přidaly už tolik ne, ale oddělit to nešlo. Nakonec i texty písní co jsem pouštěl k takovým věcem často vybízely.

Ozve se jednou, dvakrát...

Jednou večer jsem seděl na posteli a znovu chtěl vzít do ruky knihu od Moodyho. Jako kdyby se okolo mne zhmotnila jistota, že ten Bůh, o kterém mi kamarád vyprávěl skutečně existuje. Prostě jsem si to celé znovu připomněl, ale stejně jsem chtěl od Boha nějaké konkrétnější znamení, abych nenaletěl kdejaké sektě. A myslím, že jsem byl opravdu vyslyšen.

Kdo hledá najde

Po menší odmlce jsme se znovu občas s mým kamarádem sešli a bavili se o Bohu. Sám jsem začal být v hledání o něco víc aktivnější. Někdy jsem za ním jel do Plzně, kde studoval a celé odpoledne jsme pak chodili po městě a diskutovali. Chtěl jsem vědět všechno. Informovaný jsem byl asi dobře a v pravý čas, protože když se mne pak pokusily několikrát oslovit dvě dámy ze sekty svědků jehovových, odzbrojil jsem je několika dobře mířenými otázkami.

I ty Amy?

Rád jsem také chodil do obchodů s hudebními nástroji a občas jsem si tam koupil nějakou novou hračku. V Klatovech býval jeden obchod, kde jsem se cítil obzvlášť dobře. Nebyl tam problém si cokoli jen tak vyzkoušet a majitel si se zákazníky sám hodně často a hodně rád taky zajamoval. Občas se mi zdálo, že nedělá nic jiného. Jednou mi k něčemu přibalil, nebo asi jenom tak dal, křesťanský hudební časopis. Na titulní straně byla k mému nemalému překvapení Amy Grant, moje oblíbená zpěvačka. Amy je křesťanka? Takže i ona je věřící? Další normální člověk, co věří v Boha.

Zase otázka

Při jiné návštěvě toho obchodu jsem dostal knihu Ulricha Bäumera Chceme jen tvoji duši. V té knize je otevřeně popsáno hodně souvislostí mezi rockovou hudbou a okultismem. Je hodně písní, ve kterých jsou texty s přímým, nebo skrytým odkazem na tuto oblast. S okultismem jsem už zkušenosti měl a věděl jsem, že ať to navenek vypadá jak chce, vždycky to je nerovný boj člověka se zlem. Teď jsem poprvé četl, že se takovým vlivům může člověk poddat i posloucháním hudby, která je k tomu otevřená, nebo i přímo určená.

Zkusil jsem o tom mluvit, když jsme seděli s kapelou po zkoušce nad bednou piva. Kluci to z většiny vzali celé jako naprostý nesmysl. Rock musí mít svoji image o nic víc nejde, jen o image. Já jsem se za chvíli k tomu tématu vrátil a ještě jsem se kluků zeptal, jestli věří v Boha. Od té doby co jsem věděl, že kamarád uvěřil, jsem se takhle občas někoho zeptal, protože mě to opravdu zajímalo. Tři lidé, tři různé odpovědi. Jeden mi řekl, že se o takových nesmyslech vůbec bavit nebude a odešel, asi na wc. Druhý chvíli přemýšlel a pak řekl, že věří jenom někdy. Třetí odpověděl, že dřív nevěřil, ale teď už ano. Na vojně mu jeden mazák namísto tenkrát běžného šikanování vyprávěl o Bohu a cestě k němu. Dal mu i nějakou knihu. Přemýšlel o úplně stejných věcech, ve stejný čas jako já a celou dobu jsme to o sobě nevěděli. Teď to bylo konečně venku a já jsem byl rád že v tom nejedu tak sám. Další normální člověk, co by chtěl věřit v Boha.

Mysím, tedy jsem

Přemýšlel jsem o textech v hudbě kterou pouštím na diskotékách, nebo co si pouštím pro sebe doma a taky v té co hrajeme s kapelou. Přestal jsem texty brát jako nezbytnou výplň a zkusil občas poslouchat o čem doopravdy jsou.

CD, které jsem pouštěl na diskotékách byla většinou na podobné téma:
„Let's Talk About Sex“, „I'm Too Sexy“,„Strangelove“...
Téma ve svojí původní podstatě asi dobré, ale tady to dostávalo úplně jiný nátěr, co si budu namlouvat.

V nahrávkách, které jsem si pouštěl pro sebe doma bylo taky hodně zajímavých věcí. Jedna za všechny:
„We are all just prisoners here, of our own device“,
„In the night Please set me free I can't resist a touch of evil“...

V podstatě přesný popis toho, co se děje pod vlivem okultismu. ...njn

Naše kapela se do vážných témat tolik nepouštěla, ale když už jsme hráli nějaký lovesong, znělo to asi takhle:
„Ty jsi jak stín, jak noční můra,
jsi jak smršť, jak vítr z hor.
Když se na to zpátky dívám,
tak mám radši rock 'n' roll“...

Bez komentáře.

Přemýšlel jsem i o svém životě. Chtěl jsem dělat dobré věci a výsledek byl: Okultismus, a naprosto zneužitá hudba. Takhle jsem si to nepředstavoval. A to jsem už nepochyboval o tom, že Bůh existuje. Jenom jsem s Ním ve svém životě nepočítal. Dělal jsem všechno podle své představy a podle toho to taky vypadalo. Obracel jsem se na Něj, jenom když jsem měl dojem, že nemám věci pod kontrolou a potřebuji aby mi nějak pomohl. To bylo stále častěji. Věděl jsem, že jestli se má něco doopravdy změnit, tak to takhle dál nepůjde.

Radikální řez

Jednou večer, jsme s kamarádem chtěli jít do kina. Nehrálo se, protože přišli asi jenom čtyři lidi. Šli jsme tedy ke mně. Jako vždycky jsme se bavili o spoustě věcí. Já jsem měl ty rozhovory rád, protože nebyly nikdy povrchní. V tomhle to bylo stejné i před tím, než on uvěřil v Boha. Teď jsme jenom měli jiné téma. Kolikrát jsme šli až úplně na dřeň věci a přitom bez sebemenšího konfliktu, nebo nátlaku, že bych měl svoje názory nějak opravovat. Znovu se mě zeptal, jestli chci přijmout Ježíše Krista jako svého Pána a Spasitele. Jaké je to bez Něj jsem si už zkusil a tak jsem řekl že chci. Společně jsme si klekli na kolena a modlili se. Požádal jsem Ježíše, aby mi odpustil všechny moje hříchy a vydal jsem mu svůj život. Později jsem se zřekl okultismu a všech jeho vlivů.

Po dvou měsících jsem pak přijal poslední nabídku na diskotéku. Byl to jediný maturitní ples co jsem kdy dělal. Tam se dalo předpokládat, že to proběhne v klidu. Rozhodl jsem se, že pak z této branže definitivně odejdu. Doslova v nejlepším jsem přestal. Nějaké nabídky ještě přišly, ale já už jsem žádnou nepřijal. Slyšel jsem občas mluvit o různých jiných důvodech proč jsem skončil, ale nebyla to pravda. Asi to k tomu patří. Není to tak, že bych něco nesměl, to určitě ne. Jenom už nemusím a nechci, jsem svobodný. Měl jsem silný důvod, který za to stojí.

Odešel jsem i z kapely, která tím zanikla. Po čase jsem se k hudbě vrátil, ale už úplně jinak. S bubeníkem, který se také obrátil ke Kristu, jsme se pak krátce potkali v jiné kapele. On už je teď v nebi a já věřím, že se tam jednou zase spolu setkáme.

© 30.11.2014 Antonín Strnad

Copyright © 2014 - 2017 Antonín Strnad all rights reserved