Už jako malý kluk jsem měl rád modely letadel. Vždycky jsem žasnul, když byl Mezinárodní den dětí a u nás na hřišti se sešli modeláři z celého okolí, aby předvedli svoje umění. Větroně, stíhačky, vrtulníky, prostě všechno, co létá, to se u nás prohánělo vzduchem a já jsem jenom žasnul. Žasnul jsem nad tím, že někdo umí postavit letadlo a pak ho i rádiem řídit. Chtěl jsem to taky umět. Pokusil jsem se o nějaké papírové modely, ale to bylo víc o padání k zemi, než o létání. Přihlásil jsem se proto do modelářského kroužku u nás ve Kdyni, abych se naučil všechno, co k tomu potřebuji. Dětem, které jsou do něčeho nadšeny, se musí občas připomínat, že potřebují trpělivost. Já jsem ji potřeboval hodně i když mi to nikdo nepřipomínal, protože první tři schůzky se na modelářském kroužku hrály karty. Přesněji, hráli starší kluci a my jsme směli jenom přihlížet.
Pak jsme strávili zbytek školního roku výrobou jednoho malého házedla. To bylo dobré, abychom pochopili základní principy modelařiny. Proběhly i nějaké soutěže a v dalším roce se šlo dál. Těšili jsme se, protože jsme měli slíbená větší letadla.
Z malých házedel jsme opravdu postoupili do vyšší kategorie. Soudruh vedoucí nám jednoho dne přinesl ukázat krabici, kde byl už sestavený model letadla kategorie A3. Byl neuvěřitelně lehký. Jak jsme se mohli později přesvědčit, udržel se ve vzduchu tak dlouho, že na soutěžích neměl ve své kategorii žádnou, sobě rovnou konkurenci. To letadlo bylo skvěle vymyšlené a naprosto precizně postavené.
Zimní období jsme na kroužku doslova proflákali. Za vedoucím chodili na pokec známí a my jsme nedělali nic. A když konečně přišlo jaro, soudruh vedoucí přinesl zase tu velkou krabici se skvělým letadlem. Začali jsme jezdit na soutěže leteckých modelářů.
Kdykoli jsem to éro pustil do vzduchu, zůstalo nahoře ze všech nejdéle a náš kroužek si odvážel první cenu. Žili jsme v době, kdy se i v modelářském kroužku sbíraly body za úspěch v tabulkách. Ten byl definovaný našimi medailemi, ne našimi dovednostmi. Na našich dovednostech nikomu nezáleželo. Kdybychom si ta letadla stavěli sami, tak jako začátečníci bychom to asi nedokázali tak dokonale. Soudruh vedoucí si mohl připsat body za skvěle vedený kroužek. Já jsem dostal medaili a diplom a doma jsem se měl čím pochlubit. Byl jsem šampionem v oboru, o kterém jsem toho věděl velmi málo.
Povyrostl jsem a na modelářský kroužek jsem přestal chodit, protože jsme tam téměř nic nedělali. Jenom jsme vyhrávali všechny soutěže. Sám doma jsem se nadšeně pustil do stavby vlastního letadla. Výsledek mne ale hodně zklamal, protože jsem zjistil, že jsem se vlastně vůbec nic nenaučil. Lampa v mém pokojíku byla ověnčená zlatými medailemi a já jsem nevěděl jak zabrousit žebra na křídlech, jak na ně nalepit potahový papír, nebo jak správně namíchat lak, aby letadlo bylo co nejlehčí. Takže namísto létání se zase padalo.
Uběhly roky a já jsem si řekl, že svým dětem prokážu mnohem víc lásky a péče, když nebudu všechno dělat za ně. Nechám je, aby se to naučily a dopřeji jim místo medailí ty prsty upatlané od lepidla. To myslím obrazně, protože moje děti žádná letadla nestaví. Těch pomíjivých medailí měly asi méně, ale věřím, že je to mnohem víc obohatilo.
Napsat komentář