Radikální řez

Tento text je živý příběh. Postupně ho doplňuji…

Radikální řez

Takhle by se to mohlo nazvat. Protože když někdo žije jako ateista a postupně dojde k tomu, že má dost důvodů pro to, aby své smýšlení obrátil o 180 stupňů a přijal víru v Boha za svou, je to radikální řez.

Kdybych si měl vzpomenout, kdy jsem se poprvé v životě s otázkou víry setkal, tak na žádný konkrétní okamžik si nepamatuji. Ale nějakým způsobem to ke mně muselo určitě přicházet velmi brzy, protože jsem vždycky věděl, že někteří lidé „na Boha“ věří a někteří nevěří. Ovšem netušil jsem, co by se mohlo měnit tím, jestli Bůh existuje nebo ne.

Studené místo

Víru jsem si vždycky představoval tak, že patří k nějakému kostelu nebo církevní budově a že se tam staří lidé chodí modlit. Že jejich modlitby jsou jen krátké rýmovačky, které se naučí zpaměti a pak je přeříkávají: „Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku.“ A podobně.

Ve Kdyni, kde jsem vyrůstal, je kostel postavený na hřbitově. Takže moje představa o víře byla přesně taková, jakou jsem ji měl denně před očima. Velká stará stavba, která stojí mezi hroby.

S dědou a babičkou jsme často chodívali na chatu nad městem a cestou jsme se obvykle zastavovali na hřbitově. Babička zalila kytky na hrobě svých rodičů a pak jsme zašli dovnitř. Tam se pokřižovala a já se rozhlížel kolem sebe. Bylo to docela zvláštní místo.

Ale jedna věc se mi tam moc líbila. Byla to kasička na peníze, kterou hlídal malý andílek. Když se do ní vhodila koruna, andílek uctivě pokýval hlavou. Jakmile jsem tohle objevil, pokaždé když jsme do kostela přišli, prosil jsem, aby mi dali korunu.

Jednou mi děda ukázal obrazy, které visely po obou stranách kostelní lodi. Vysvětlil mi, že tvoří sérii, které se říká zastavení – už si nepamatuji, kolik jich přesně bylo – a že vyprávějí příběh o tom, jak někoho umučili. Bylo mi toho člověka na plátnech hodně líto, protože jeho utrpení bylo v jednotlivých scénách zobrazeno velmi syrově a reálně. Přitom jsem neměl nejmenší tušení, kdo to je a proč ho tak strašně týrali.

Soudružka učitelka vám to ráda vysvětlí

Do školy jsem začal chodit v době vrcholné normalizace. Kdo si to pamatuje, tak ví, že jsem byl posledním ročníkem před zavedením množin v matematice. Minulo mě to opravdu těsně. Bylo to období populačně velmi silných ročníků, kdy školy doslova praskaly ve švech. Vzpomínám si dokonce, že polovinu druhé třídy jsme se ve třídě museli střídat s dalšími druháky. Jedna třída chodila do školy dopoledne a druhá odpoledne.

V socialistickém školství s námi otázky víry nikdo neřešil. Bylo to zcela ateistické zřízení. Ale z toho, co jsme se učili, mělo pro nás vyplynout poučení, že v Boha lidé věřili kdysi dávno. Bylo to proto, že jejich úroveň poznání byla na velmi nízké úrovni. Tehdy ještě nedokázali vědecky popsat a vysvětlit přírodní jevy, a tak si prostě mysleli, že slunce a déšť řídí nějaký Bůh, který sedí kdesi nahoře v nebi.

My, moderní a uvědomělí lidé, už takový přežitek máme za sebou. Všechno, čemu lidé dříve nerozuměli a čeho se tak báli, se postupně vědecky vysvětlilo. Takže člověk žijící v současné, vysoce vyvinuté socialistické společnosti už na žádného Boha logicky věřit nemůže. Proto je většina kostelů tak stará, protože je to minulost. Jsme moderní, vzdělaní lidé a doba musí jít dál.

Křížová výprava

Bylo mi asi 10 let, když jsem byl svědkem něčeho, co na mne velmi silně zapůsobilo. Silně a ne zrovna pozitivně.

Šel jsem po městě a na silnici proti mně jsem uviděl pohřební průvod. Tato tradice se u nás už tehdy pomalu začínala vytrácet, ale občas se s tím člověk ještě mohl setkat. Černé auto jelo krokem a za ním se táhl dlouhý průvod lidí. Šli pomalu směrem ke kostelu.

Zastavil jsem se a celé to procesí pozoroval. Nebyla to samozřejmě žádná zábavná podívaná, ale něco mě na tom velmi zaujalo. Jako první v průvodu, hned za autem, šel malý kluk oblečený za ministranta. Znal jsem ho, protože jsme byli ve stejném věku. Šel pomalu za autem a přes rameno nesl vysoký, zdobený kříž.

Musel pro něj být asi velmi těžký, protože se co pár kroků zastavoval, aby si to břemeno opřel o zem a odpočinul si. Pak si jej přehodil na druhé rameno a pokračoval zase dál.

Přicházeli zrovna do míst, kde se cesta začínala zvedat do kopce, který vedl ke kostelu. Celý ten dlouhý kopec měli ještě před sebou. Když jsem viděl, s čím se musí ten kluk potýkat, bylo mi ho líto a byl jsem asi rád, že nepatřím do církve.

Otázka

Když jsem po základní škole nastoupil do učiliště, bydlel jsem přes týden na internátu, protože na každodenní dojíždění to bylo daleko. Nemyslím, že to bylo místo, kde bych byl zrovna rád. Na víkendy domů jsem se vždycky těšil. Často se mi podařilo vytratit se v pátek ze školy dřív a jet domů už dopoledním vlakem.

Když byl ve městě nějaký koncert, škola dostávala několik vstupenek, které se mohly rozdat mezi žáky. Vychovatel, který měl na internátu náš ročník na starosti, si mě oblíbil, a tak jsem vstupenku pokaždé dostal já. Možná to bylo proto, že jsem nikdy nedělal problémy a věděl, že se mnou žádná potíž nebude. Viděl jsem tak hodně „hvězd“ tehdejší doby a také to pro mě byla vítaná příležitost, jak odejít na celý večer z internátu pryč. A toho jsem vždycky nadšeně využil. K odchodu mi vlastně každý týden posloužilo cokoli, co jen šlo – kino i dva zájmové kroužky.

Jednou večer, když jsem nikam nešel, se na našem pokoji sešlo víc lidí. Probíralo se kdeco. Už nevím, jak přesně, ale přišla řeč také na to, že jeden kluk chodí do kostela. Řekl bych, že si ho za to trochu dobírali. Já jsem se do té chvíle do debaty aktivně nezapojoval, ale teď jsem do toho ze zvědavosti vstoupil. Zeptal jsem se ho, jestli jako opravdu v toho Boha věří. Zajímalo mě, co na to odpoví. Možná to vyznělo jako řečnická otázka ve smyslu: „To snad nemyslíš vážně.“ Ale já jsem byl opravdu zvědavý, co řekne.

Oproti tomu, co jsem čekal, posunul celou debatu trochu jinam. Bez rozmýšlení mi odpověděl, že dřív věřil, ale teď už rozhodně ne. Protože kdyby podle jeho názoru Bůh existoval, tak by mu nevzal babičku, se kterou do kostela chodil. To pro něj bylo naprosto zásadní.

I když jsem se o takové věci nijak do hloubky nezajímal a nevěděl jsem o tom téměř nic, měl jsem dojem, že on vlastně nemluví o tom, jestli Bůh existuje. Jeho existenci nepopřel. Myslím, že ho Bůh jenom prostě naštval.

Musela to být samozřejmě velká ztráta, i já jsem si něčím podobným prošel. Ale nějak se mi nechtělo dívat se na věc tímto způsobem. Přišlo mi to vůči Bohu trochu nefér.

Vůči tomu Bohu, ve kterého jsem nevěřil.

Realita socialismu
Na učilišti jsem prospíval docela dobře. Z probírané látky mi vždycky stačilo jenom to, co jsem pochytil ve škole, a víc jsem se učit nemusel. Což mi velmi vyhovovalo. Ale na internátu se brzy začala objevovat různá nedorozumění. Žádné problémy jsem nikomu nedělal, ale nepřijímal jsem to, co jsem považoval za omezování.

Bylo to v době, kdy už socialismu pomalu docházel dech, ale všechno se stále tvářilo tak, že to musí být organizováno shůry. Na všechno musela být určená nějaká komise nebo rada. Na našem internátu fungovala Domovní rada složená z žáků a vychovatel mě vybral, abych se stal jejím předsedou. Vypadalo to jako velká pocta, ale mě to moc nepotěšilo. V patnácti letech jsem měl úplně jinou představu o svém volném čase. Teď by to pro mě znamenalo chodit zahajovat schůze a přednášet tam různé referáty o tom, jak skvěle si vedeme.

A tak jsem přišel na první schůzi, kde jsem místo očekávaného zahajovacího projevu oznámil, že tu funkci dělat nebudu. Nic jsem tím nesledoval, jenom jsem si chtěl trávit svůj čas po svém. Ale protože jsme žili v komunistickém totalitním režimu, kde se všechno řešilo jako politický názor, byl z toho megaprůšvih. Vzali to jako negativní postoj k vládnoucí straně. Odmítnutí nabízené funkce, a ještě k tomu veřejně přede všemi, to byla velká urážka, která se neodpouštěla.

Soudruzi mi to pak brzy připomněli, když jsem si po učilišti podával přihlášku na střední školu. Výsledky jsem na to měl, ale přijat jsem přesto nebyl. Rodiče se snažili zjistit proč, a dostalo se jim odpovědi, že by se s tím dalo ještě něco udělat. Ale pouze v případě, že by alespoň jeden z nich byl členem komunistické strany. To ani jeden nebyl, takže se nedalo dělat nic.

Pomalu jsem se setkával s tím, jak to v socialistické společnosti chodilo doopravdy. Bylo to nepříjemné, ale pro mě velmi důležité poznání.

(Školu jsem si samozřejmě udělal až po pádu komunistického režimu.)

Zatažená ruční brzda
V šestnácti letech jsme s kamarády dali dohromady kapelu. Od prvního dne jsme tím všichni naprosto žili. Muzika byla jediná věc, která mě opravdu zajímala a kterou jsem bral vážně. Když jsem přijel z internátu domů na víkend, neustále jsem si pouštěl gramodesky a každé sobotní odpoledne jsme se zavřeli v klubovně a hráli.

Měli jsme několik menších vystoupení, ale k tomu, aby kapela mohla hrát oficiálně na veřejnosti, bylo třeba mít povolení. K tomu zase bylo nutné mít zřizovatele.

Zřizovatelem mohla být nějaká státní organizace, pod jejíž hlavičkou byla kapela vedena. Pak se mohlo předstoupit před přehrávkovou komisi, která by zhodnotila, jestli kapela umí hrát. Především ale šlo o cenzuru textů, aby v nich nebylo něco protistátního. Na to se kladl největší důraz. My jsme zřizovatele neměli, tak jsme ani k přehrávkám nemohli.

Socialismus ze všech stran sliboval skoro ráj na zemi. Ve skutečnosti nám ale připravoval víc potíží, než jsme si vůbec dokázali představit.

Já jsem asi nikdy neměl ambice řešit politickou situaci. Celé dětství a dospívání jsem žil v tom, že u nás jsou věci prostě hodně pozadu. V příhraničí jsme v 80. letech běžně poslouchali hudbu z německých rádií, sledovali jsme hudební pořady německé televize, takže srovnání jsme měli každý den nadosah. A rozdíl mezi našimi médii a Německými byl doslova propastný.

Situace pro muzikanty, jak jsem začínal poznávat, u nás nebyla taková, že bychom byli prostě pozadu. Byl tady někdo, kdo to aktivně dusil. Nešlo dělat téměř nic, aby do toho nějací soudruzi nestrkali nos. Socialismus si v mnoha věcech velmi protiřečil, bylo to jako jízda autem se zataženou ruční brzdou.

Pokračování brzy…