Radikální řez

Tento text je živý příběh. Postupně ho doplňuji…

Takhle by se to mohlo nazvat. Protože když někdo žije jako ateista a postupně dojde k tomu, že má dost důvodů pro to, aby své smýšlení obrátil o 180 stupňů a přijal víru v Boha za svou, je to radikální řez.

Kdybych si měl vzpomenout, kdy jsem se poprvé v životě s otázkou víry setkal, na žádný konkrétní okamžik si nepamatuji. Ale nějakým způsobem to ke mně muselo přicházet velmi brzy, protože jsem vždycky věděl, že někteří lidé „na Boha“ věří a někteří nevěří. Ovšem netušil jsem, co by se mohlo měnit tím, jestli Bůh existuje, nebo ne.

Studené místo

Víru jsem si vždycky představoval tak, že patří k nějakému kostelu nebo církevní budově a že se tam staří lidé chodí modlit. Že jejich modlitby jsou jen krátké rýmovačky, které se naučí zpaměti a pak je přeříkávají: „Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku.“ A podobně.

Ve Kdyni, kde jsem vyrůstal, je kostel postavený na hřbitově. Moje představa o víře byla přesně taková, jakou jsem ji měl denně před očima: velká stará stavba stojící mezi hroby.

S dědou a babičkou jsme často chodívali na chatu nad městem a cestou jsme se obvykle zastavovali na hřbitově. Babička zalila kytky na hrobě svých rodičů a pak jsme zašli do kostela. Babička se tam pokřižovala a já jsem se rozhlížel kolem sebe. Bylo to docela zvláštní místo.

Ale jedna věc se mi tam velmi líbila. Byla to kasička na peníze, kterou hlídal malý rozkošný andílek. Když se do ní vhodila koruna, andílek uctivě pokýval hlavou. Jakmile jsem tohle objevil, pokaždé, když jsme potom do kostela přišli, jsem prosil, aby mi dali korunu.

Jednou mi děda ukázal obrazy, které visely po obou stranách kostelní lodi. Vysvětlil mi, že tvoří sérii, které se říká zastavení – už si nepamatuji, kolik jich přesně bylo – a že vyprávějí příběh o tom, jak někoho umučili. Bylo mi toho člověka na plátnech hodně líto, protože jeho utrpení bylo v jednotlivých scénách zobrazeno velmi syrově a reálně. Přitom jsem neměl nejmenší tušení, kdo to je a proč ho tak strašně týrali.

Soudružka učitelka vám to ráda vysvětlí

Do školy jsem začal chodit v době vrcholné normalizace. Kdo si to pamatuje, tak ví, že jsem byl posledním ročníkem před zavedením množin v matematice. Minulo mě to opravdu těsně. Bylo to období populačně velmi silných ročníků, kdy školy doslova praskaly ve švech. Vzpomínám si dokonce, že polovinu druhé třídy jsme se museli střídat s dalšími druháky. Jedna třída chodila do školy dopoledne a druhá odpoledne.

V socialistickém školství s námi otázky víry nikdo neřešil. Bylo to zcela ateistické zřízení. Z toho, co jsme se učili, však mělo pro nás vyplynout poučení, že v Boha lidé věřili kdysi dávno. Bylo to proto, že jejich úroveň poznání byla na velmi nízké úrovni. Tehdy ještě nedokázali vědecky popsat a vysvětlit přírodní jevy, a tak si prostě mysleli, že slunce a déšť řídí nějaký Bůh, který sedí kdesi nahoře v nebi.

My, moderní a uvědomělí lidé, už takový přežitek máme za sebou. Všechno, čemu lidé dříve nerozuměli a čeho se tak báli, se postupně vědecky vysvětlilo. Takže člověk žijící v současné, vysoce vyvinuté socialistické společnosti už na žádného Boha logicky věřit nemůže. Je to dávná minulost, a proto je většina kostelů tak stará. Jsme moderní, vzdělaní lidé a doba musí jít dál.

Křížová výprava

Bylo mi asi 10 let, když jsem byl svědkem něčeho, co na mě velmi silně zapůsobilo. Silně a ne zrovna pozitivně.

Šel jsem po městě a na silnici proti mně jsem uviděl pohřební průvod. Tato tradice se u nás už tehdy pomalu začínala vytrácet, ale občas se s tím člověk ještě mohl setkat. Černé auto jelo krokem a za ním se táhl dlouhý průvod lidí. Šli pomalu směrem ke kostelu.

Zastavil jsem se a celé to procesí pozoroval. Nebyla to samozřejmě žádná zábavná podívaná, ale něco mě na tom velmi zaujalo. Jako první v průvodu, hned za autem, šel malý kluk oblečený za ministranta. Znal jsem ho, protože jsme byli ve stejném věku. Šel pomalu za autem a přes rameno nesl vysoký zdobený kříž.

Musel pro něj být asi velmi těžký, protože se každých několik kroků zastavoval, aby si to břemeno opřel o zem a odpočinul si. Pak si jej přehodil na druhé rameno a pokračoval zase dál.

Přicházeli zrovna do míst, kde se cesta začínala zvedat do kopce směřujícího ke kostelu. Celý ten dlouhý kopec měli ještě před sebou. Když jsem viděl, s čím se musí ten kluk potýkat, bylo mi ho líto a byl jsem asi rád, že nepatřím do církve.

Otázka

Když jsem po základní škole nastoupil do učiliště, bydlel jsem přes týden na internátu, protože na každodenní dojíždění to bylo daleko. Nemyslím, že to bylo místo, kde bych byl zrovna rád. Na víkendy domů jsem se vždycky těšil. Často se mi podařilo, abych se v pátek vytratil ze školy dřív a jel domů už dopoledním vlakem.

Když byl ve městě nějaký koncert, škola dostávala několik vstupenek, které se mohly rozdat mezi žáky. Vychovatel, který měl na internátu náš ročník na starosti, si mě oblíbil, a tak jsem vstupenku pokaždé dostal já. Možná to bylo proto, že jsem nikdy nedělal větší problémy a věděl, že se mnou žádné potíže nebudou. Viděl jsem tak hodně „hvězd“ tehdejší doby a také to pro mě byla vítaná příležitost, jak odejít na celý večer z internátu pryč. A toho jsem vždycky nadšeně využil. Když nebyl žádný koncert, k odchodu mi posloužilo cokoli, co jen šlo – kino nebo dva zájmové kroužky, které jsem navštěvoval.

Jednou večer, když jsem nikam nešel, se na našem pokoji sešlo víc lidí. Probíralo se kdeco. Už nevím jak, ale přišla řeč také na to, že jeden kluk chodí do kostela. Řekl bych, že si ho za to trochu dobírali. Já jsem se až do této chvíle do debaty aktivně nezapojoval, ale teď jsem do toho ze zvědavosti vstoupil. Zeptal jsem se ho, jestli jako opravdu v toho Boha věří. Zajímalo mě, co na to odpoví. Možná to vyznělo jako řečnická otázka ve smyslu: „To jako myslíš vážně?“ Ale já jsem byl opravdu zvědavý, co řekne.

Oproti tomu, co jsem čekal, posunul celou debatu trochu jinam. Bez rozmýšlení mi odpověděl, že dřív věřil, ale teď už rozhodně nevěří. Protože kdyby podle jeho názoru Bůh existoval, tak by mu nevzal babičku, se kterou do kostela chodil. To pro něj bylo naprosto zásadní.

O otázky víry jsem se nikdy příliš do hloubky nezajímal a nevěděl jsem o tom téměř nic. Teď jsem ale měl dojem, že on vlastně nemluví o tom, jestli Bůh existuje. Jeho existenci nepopřel. Myslím, že ho Bůh jenom prostě naštval.

Musela to být samozřejmě velká ztráta, i já jsem si něčím podobným prošel. Ale nějak se mi nechtělo dívat se na věc tímto způsobem. Každý jednou z tohoto světa odejde. Výjimku ještě nikdo nedostal, takže jako měřítko pro ověření existence Boha jsem to nemohl přijmout. Přišlo mi to prohlášení vůči Bohu trochu nefér.

Vůči tomu Bohu, ve kterého jsem nevěřil.

Realita socialismu

Na učilišti jsem prospíval docela dobře. Z probírané látky mi vždycky stačilo jen to, co jsem pochytil ve škole, a víc jsem se učit nemusel. Což mi velmi vyhovovalo. Ale na internátu se brzy začala objevovat různá nedorozumění. Žádné problémy jsem nikomu nedělal, ale nepřijímal jsem to, co jsem považoval za omezování.

Bylo to v době, kdy už socialismu pomalu docházel dech, ale všechno se stále tvářilo tak, že to musí být organizováno shůry. Na všechno musela být určená nějaká komise nebo rada. Na našem internátu fungovala Domovní rada složená z žáků a vychovatel mě vybral, abych se stal jejím předsedou. Vypadalo to jako velká pocta, ale mě to moc nepotěšilo. V patnácti letech jsem měl úplně jinou představu o svém volném čase než chodit na schůze, sepisovat a předčítal nějaké referáty.

O socialistickém systému bylo všeobecně známo, že se hodně schůzovalo.

A tak jsem přišel na první schůzi, kde jsem místo očekávaného zahajovacího projevu oznámil, že tu funkci dělat nebudu. Nic vedlejšího jsem tím nesledoval. Ale protože jsme žili v komunistickém totalitním režimu, kde se všechno řešilo jako politický názor, byl z toho megaprůšvih. Vzali to jako negativní postoj k vládnoucí straně. Odmítnutí nabízené funkce, a ještě k tomu veřejně přede všemi, to byla velká urážka, která se neodpouštěla.

Soudruzi mi to pak brzy připomněli, když jsem si po učilišti podával přihlášku na střední školu. Výsledky jsem na to měl, ale přijat jsem přesto nebyl. Rodiče se snažili zjistit proč, a dostalo se jim odpovědi, že by se s tím mohlo ještě něco udělat. Šlo by to pouze v případě, že by alespoň jeden z nich byl členem komunistické strany. To nebyli, takže se nedalo dělat nic.

Pomalu jsem začínal na vlastní kůži poznávat, jak to v socialistické společnosti chodilo doopravdy. Bylo to nepříjemné, ale pro mě velmi důležité prozření.

(Školu jsem si samozřejmě udělal až po pádu komunistického režimu.)

Zatažená ruční brzda

V šestnácti letech jsme s kamarády dali dohromady kapelu. Od prvního dne jsme tím všichni naprosto žili. Muzika byla jediná věc, která mě opravdu zajímala a kterou jsem bral vážně. Když jsem přijel z internátu domů na víkend, neustále jsem si pouštěl gramodesky a každé sobotní odpoledne jsme se s kapelou zavřeli v klubovně a hráli.

Měli jsme několik menších vystoupení, ale k tomu, aby kapela mohla hrát oficiálně na veřejnosti, bylo potřeba mít povolení. K tomu zase bylo nutné mít zřizovatele. Zřizovatelem mohla být nějaká státní organizace, pod jejíž hlavičkou byla kapela vedena. Pak se mohlo předstoupit před přehrávkovou komisi, která by zhodnotila, jestli kapela umí hrát. Především ale šlo o cenzuru textů, aby v nich nebylo něco protistátního. Na to se kladl největší důraz. My jsme zřizovatele neměli, tak jsme ani k přehrávkám nemohli.

Socialismus ze všech stran sliboval skoro ráj na zemi. Ve skutečnosti nám ale připravoval víc potíží, než jsme si vůbec dokázali představit. Neustále jsme byli v něčem omezováni.

Já jsem asi nikdy neměl ambice řešit politickou situaci. Celé dětství a dospívání jsem žil s vědomím, že u nas, v naší zemi, jsou všechny věci prostě hodně pozadu. V příhraničí jsme v 80. letech běžně poslouchali hudbu z německých rádií a sledovali hudební pořady německé televize, takže jsme měli srovnání s našimi médii. A rozdíl byl doslova propastný.

Mě zajímal hudební svět. A tam, jak jsem začínal pomalu poznávat, nebyla situace taková, že bychom byli pozadu prostě jen kvůli naší neschopnosti. Byl tady někdo, kdo to aktivně dusil. Nešlo dělat téměř nic, aby do toho nějací soudruzi nestrkali nos. Mnohé důležité funkce nevykonávali odborníci na věc, ale lidé, kteří byli poslušní systému.

Skutečný život v socialismu byl jiný, než jak socialismus sám o sobě prohlašoval. Komunisté nám ještě velmi dlouho po válce stále připomínali svou hlavní zásluhu na osvobození od vražedné nacistické okupace. To, že byli nacisté poraženi, se opravdu stalo, bylo však zakázáno mluvit o podílu, který na tom měla americká armáda – protože to byla svobodná země bez komunistické vlády. Nacismus byl poražen, ale svoboda nepřišla. Nacisty vystřídali komunisté a ten systém byl v mnoha ohledech stejný. Žili jsme v zemi, kde byly uzavřené hranice a kde bylo zakázáno všechno, co příliš zavánělo svobodou.

Socialismus si v mnoha věcech velmi protiřečil. Bylo to jako jízda autem se zataženou ruční brzdou.

Stranická schůze a Hlas Ameriky

Po skončení učiliště jsem chtěl pokračovat dál na střední školu, ale tam mě nepustili, jak už jsem popsal v předchozí části. Nastoupil jsem tedy do zaměstnání. Hned brzy mě vedoucí střediska vzal s sebou na schůzi závodní organizace Komunistické strany. To byla jeho povinnost, aby mi ukázal podnik v tom nejlepším světle. Navíc to pro něj byla příležitost, aby nabral „body“ za získání nového člena. Seděli tam úplně všichni, kdo zastávali v podniku nějakou důležitou funkci, a k tomu jen několik lidí z dělnických profesí.

Jeden ze soudruhů měl projev. Podnik si prý vede skvěle, zvládli jsme všechno podle plánu. Bylo víc než zjevné, že jenom plká a čte to, co musí, aby učinil zadost své funkci. Jeho vystupování a to, jak mluvil, bylo úplně jiné než obvykle. Tady na schůzi to bylo takové poslušné a ochočené. Stejně poslušný a ochočený byl i potlesk na konci jeho projevu. Celé to působilo tak, jako když ve škole rychle odříkáme povinně naučenou básničku, abychom měli klid, protože jsme splnili, co se po nás chce. Myslím, že většina soudruhů ani nevěřila v sílu socialismu. Prostě se jenom přidali k tomu, kdo byl právě u vesla, aby si nedělali potíže a získali pro sebe nějaké výhody.

Jednou se mi podařilo v rádiu naladit pro mě novou, neznámou stanici. Hrála tam hudba a za chvíli se ozval hlas: „Hovoří Washington. Posloucháte české vysílání Hlasu Ameriky.“ Následovalo zpravodajství a tam se říkaly úplně jiné věci než ve zprávách Československého rozhlasu. Situaci v naší zemi označovali jako „vládu čtyř tvrdých starců“ a zaznívalo tam mnoho dalších věcí.

O tom, že komunistická vláda je velmi špatná, se hodně mluvilo, ale nikdy ne otevřeně nahlas. Mezi lidmi kolovala spousta vtipů na vládnoucí politickou moc, ale teď jsem to slyšel z rádia – a navíc ne jako nejapné fóry, ale jako skutečné, seriózní zpravodajství.

Vysílání Hlasu Ameriky jsem pak poslouchal i nadále. Bylo to velmi dobré. Bylo to plné svobodného myšlení, ale bylo to daleko „tam někde venku“. Mohl jsem poslouchat svobodné zprávy, ale žít jsem stejně musel v socialismu, o kterém už jsem věděl dost na to, abych mu nevěřil. Žádnou hlubší změnu to do mého života tehdy nepřineslo.

Svět diskoték

V 80. letech byly fenoménem diskotéky. Dostal jsem se k jedné příležitosti, kdy vypadl DJ a hledali náhradu. Spěchalo to, tak jsme s kamarádem dali dohromady všechno, co jsme mohli, a asi během týdne jsme převzali páteční a sobotní diskotéky ke kdyňské vinárně.

Podnik praskal ve švech, všichni byli nadšení, ale potřebovali jsme to celé co nejdříve zlegalizovat. Byla to veřejná produkce, a to se bez povolení od státu nesmělo provozovat. Nesměla se ani pobírat odměna za vystoupení.

My jsme honorář potřebovali, abychom měli za co nakupovat gramodesky s novinkami. To byla docela drahá záležitost, protože nešlo o nákupy v obchodě. V obchodech gramodesky drahé nebyly, ale v nabídce nebylo téměř nic, co by DJ potřeboval. Singly pro diskotéky se kupovaly od překupníků, kteří je k nám přiváželi nelegálně z tehdejšího Západního Německa. Když jsme chtěli mít to, co právě ve světě letělo, jiná cesta nebyla.

Dostali jsme se do kontaktu s organizací, kterou zřizoval stát a která se mohla takovými věcmi zabývat. Byl to domažlický Hi-Fi klub. Nabídli nám, že naše diskotéky zastřeší jako státní organizace a k tomu jako bonus dodají i zvukovou aparaturu.

Byli jsme rádi, že se nám dostalo takové pomoci. Mělo to jenom jeden malý háček.

Odměna za vystoupení nám stále vyplacena být nemohla, protože jsme neměli takzvané přehrávky (jakési přezkoušení, že jsme způsobilí k veřejné produkci). Mohla ale být vyplacena odměna za obsluhu zvukové aparatury. To povolené bylo a tato možnost se obvykle využívala. Odměnu si místo nás nechali pravidelně vyplácet dva členové domažlického Hi-Fi klubu, kteří se na naší diskotéce ani nikdy neukázali. Když jsem se na honorář zeptal, byl jsem pokárán, jestli mi jde jen o peníze, nebo o muziku. Takže jsme nedostali nic.

Jednou nám oznámili, že nás Hi-Fi klub přijede navštívit a podívat se, jak probíhá naše diskotéka. Jak se potom ukázalo, člen Hi-Fi klubu, který za námi přijel, byl veden jinými motivy. Chodilo to tak, že lidem poplatným komunistickému režimu se tolerovaly postranní osobní zájmy, kryté státní mocí. Když přijel, nabídl nám k prodeji několik gramodesek za ne úplně malou cenu. Byl totiž překupníkem, kterému se to tolerovalo. Hned jak odjel, přišla za námi vedoucí podniku a oznámila nám, že na ni za našimi zády naléhal, aby nás vyhodila a vzala na naše místo jeho. Opravdu milá pomoc z Hi-Fi klubu to byla.

(Toho pána už jsme pak nikdy nepotkali. Po sametové revoluci si založil cestovní kancelář ve Staňkově…)

Ten zájem o naše místo byl docela pochopitelný. Při získání přehrávek bylo možné pobírat honorář, ale to za socialismu nebyla hlavní složka příjmu, protože nešlo o vysokou částku. Chodilo to jinak. Vrchní číšník, který měl nabitou vinárnu, si dokázal přijít na nemalé peníze. K tomu potřeboval dobrého DJ, kterého si vždy dobře ocenil sám.

My jsme se dostali velmi brzy do pozice, kdy nám číšník platil. Ale byli jsme dva a jak jsem později zjistil, mnohé transakce proběhly mimo mě.

Přišla povinná vojenská služba, a když skončila, byl jsem rozhodnutý pokračovat sám. Na krajském kulturním středisku jsem si zjistil informace k přehrávkám, abych mohl oficiálně provozovat veřejnou produkci. Začal jsem se připravovat, ale zkoušku jsem nakonec nikdy nedělal…

Protože…

Pokračování brzy…